Je večer a mě se stýská....

1. září 2011 v 22:30 | Vejvalíza |  * Lásky jedné tmavovlásky
... a taky mám strach. Víš, takový ten pocit, kdy víš, že se někam řítíš a nemůžeš to zastavit. Mně připadá, že padám a nemá mě kdo zachytit. Jsem sama a tím pádem na mne jde znovu strach.

Jsi moc daleko. Přes půl republiky. A budeš tam dlouho. :-( Já s tím nic nenadělám. A ty... možná taky ne. Ale možná taky jo. Já nevím.

Bojím se svého života. Najednou nemám pevný bod. Prostě už jsi odjel, nepotkám tě tu, nikam nepůjdeme, v noci u tebe nebudu přespávat... Jen na mě občas z milosti mrkneš očkem a přijedeš na víkend. Sakra, proč mi to jen nestačí?

Jasně, vím, že jsi neumřel a že tu kdykoli vlastně budeš, kdyby se opravdu něco stalo. Alespoň v to doufám. Ale i tak... Čas utíká moc rychle. Ale doba, kdy jsem bez tebe, se nějak vleče. A nejhorší je, že nechci, aby ten čas tolik pospíchal, protože pak bych zase musela do školy. A z toho mám taky občas depky.

Škola ve formě buldozéru, který se na mě řítí. Děsná představa, že mě převálcuje. Nechci to tak. Pomoooooc! Jenže kdo mi pomůže? Rodina určitě ne. A ty? Také asi ne. Ledaže bys najednou přiběhl s možností bydlení a unesl si mě někam, kde bychom už mohli být spolu. Pořád. A neubližovali by jsme si.

Klidně někde na samotě u lesa. Štípali bychom dřevo, jedli lesní plody a sem tam si ulovili nějakého srnce. Dobře, to je myšleno tak nějak jako vtip. Ale bylo by to pěkný. Život je bojiště. Vlastně bych to mohla klidně myslet i vážně. Ale tomu by ses akorát vysmál a vím, že bys to tak nechtěl. Nemohl bys žít bez města. A možná ani já ne.

Jenže mám čím dál tím víc pocit, že mě ta Praha udusí. Necítím se tu dost volná. Spíš naopak, jako kdyby mě stále víc a víc poutaly neviditelné otěže. Jsem připoutaná. Ale především taky k tobě. Tělem teď bohužel ne, ale myslí a duší ano.

A strašně mě bolí, když si tu samotu uvědomím. Co když na mě zapomeneš? Co když bych zapomněla já? To se nesmí stát. Jsme vzácní. Vím, že si na mě ještě budeš must nějakou dobu zvykat, chci abys mi plně věřil, že mi můžeš říct cokoli, že mě opravdu hodně věcí zajímá a že když něco plácnu, tak to nemyslím zle, ale spíš se často cítím ublížená. Všechno je to ze strachu, že bych o tebe mohla přijít.

Dlouho jsem se učila žít s tak silným citem. Nerada bych se pak zase učila, jak žít bez něj. To by mě asi zase pomátlo tak, že... No, asi bych se změnila. A uzavřela. A kdo ví co pak dál...

Chci abys věděl, že jsem tě nikdy nechtěla svazovat. Ani omezovat. Jak už jsem ti vysvětlovala, spíš mám vždycky strach. Asi takový, jaký jsi míval ty a pak nemohl usnout. Alespoň jsi říkal, že to bylo také ze strachu o mě.

Jenže mě většinou moc nedochází, že bych pro tebe byla opravdu důležitá. Tak se mi tomu někdy ani nechce věřit. Tedy, věřit by se mi chtělo, ale nějak to nejde. Tolik se bojím že tě zklamu. Ačkoliv není čím. Tolik toho o mě víš.

A nezměním se. Maximálně objemem pasu, nohou a prsou. Jedině tak se můžu změnit. Maximálně ještě stylem oblékání. Až se zase budu cítit lépe, budu odvážnější. Ale myslím, že to co cítím, se nezmění. A moje životní podstata a cíle také ne.

Určitě.

A až si tohle přečteš, doufám, že to nebude právě to zklamání. Ale je to tak, jak to cítím. Když jsme spolu, kolikrát mluvíme o obyčejných věcech. Někdy o ničem. To co říkám teď tady, je pravda, ale vždycky, když jsem s tebou, nějak to neříkám. Možná je něco lepší napsat a pak si promluvit.

Ale stejně to asi všechno víš, nebo tušíš. Ale i tak nic není jisté. Ani já, ani ty.

V tuto dobu už asi spíš. Přeju ti to. Mě se bude jen těžko usínat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama