Včerejší líbivá cesta, chata, kočka a duch

9. srpna 2011 v 14:54 | Vejvalíza |  * Denní spisky, denní život
Včera jsem musela zase na chvíli opustit svou lásku a odjet na chatu.


Poslední dobou to pořád střídám, někdy jsem již z toho unavená, ale vím, že to tak má být. Ono to na té chatě není tak špatné, když tu není táta. Je tu klid, příroda, Mumu (kočka) honící motýli, které jí sama přinesu dovnitř, občas pejsek, kokršpaněl, který není náš, ale chodívá sem na návštěvu a také je tu duch. No, nekoukejte moc divně, ale ono se tu poslední dobou fakt hodně děje. Sem tam něco zmizí, něco přestane fungovat, a hlavně Mumu se chová divně. Pořád divně kouká pod křeslo, couvá, bojí se a leká se. Dělá to už hodně dlouho. Začla s tím, když jsem jednou koukala na telku. A máma říká, že dokud nepřijedu, tak takhle nevyvádí. Ale jinak je v pohodě, jen zkrátka občas začne takto bláznit. Nejdříve jsme si mysleli, že cítí nějaké zvíře, ale co by u nás tak mohlo být? Kuna tu je stále, to by se bála vždycky, myší se nebojí, plcha taky ne a o jiném zvířeti, co by tu mohlo být, nevím. Vždyť ani toho pejska se nebojí!


Tak si říkám, jestli si toho ducha nevozím s sebou, tam a zpátky. Ono totiž tu vžy bylo něco podivného, ale myslela jsem, že ty časy jsou už pryč. No očividně ne, ale alespoň není nuda.

Včerejší cesta vlakem byla super, až jsem litovala, že netrvá déle. Slunce už nesvítilo tak jasně, mraky na obloze byly nádherný, zlověstný a obrovský, sem tam do nich prosvítali paprsky a pod těmi tmavšími se rýsoval déšť. Do toho jsem si pouštěla svou srdcovou muziku a hlavou se mi honily samé magické a uklidňující myšlenky. Bylo mi vážně kouzelně, akorát škoda, že se v tunelech svítilo.

Když jsem jela minule do Prahy, tak zapomněli rozsvítit ve vlaku světla a tak byla opravdu krásná tma. Teď byl bohužel prd, ale zase mi to vynahradila ta atmosféra a hudba.

Někdo holt miluje rychlou jízdu autem, někdo rád léta letadlem, a já mám zase ráda vlaky. Nejenom jízdu v nich, ale prostředí železnice vůbec. Tunely, koleje... Zbožňuju to.

No, ale cesta a skončila a jsem teď tu, v televizi mi běží Faktor strachu, který jsem už včera viděla, máma a babičkou odjeli do Jílového a já tu zůstala sama. Mumu si právě sama vyndavá s pytlíku své oblíbené tyčinky, tak jí v tom musim zabránit, než rozcupuje úplně všechny.
Tak, jednu dostala, zbylé tyčinky jsem pro její klid schovala a pro sebe jsem si našla čokoládu. No já se mam, mňam.

Jdu ji zblajznout.


P.S. Doufám, že se máte fajn a moje láska taktéž. Nechtěla bych se zase bát konce.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elis Elis | Web | 9. srpna 2011 v 15:18 | Reagovat

zajímavý článek a moc hezky napsaný :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama