Písničková anketa - 3 písničky, vyber tu nejlepší

12. října 2011 v 18:27 | Vejvalíza
Rozhodla jsem se vybrat vždycky tři písničky, různého druhu, a vy hlásnete, která se vám líbí nejvíc. :-)
Pokud je znáte, je to výhoda, pokud ne, poslech nezabere moc dlouho, proto vybírám pouze tři :-)

A pro dnešek tu mám tento výběr:

Karma - Lutka za Bal







Lafee - Ich Bin Ich








Nightwish - Moondance
(instrumentálka)


 

Nač uzdravit tělo, když duše je nemocná celou věčnost

21. září 2011 v 20:18 | Vejvalíza |  * Lásky jedné tmavovlásky
Inu...dobře. Začínám zase psát. A sice to, že tohle jsem přesně čekala. Zase budeš nemocný. Nemocný, a abys mohl za mnou jezdit, tak budeš muset chodit do školy. Protože pak bys za mnou nemohl. Nenechali by tě? Jakou to má logiku?

Takhle se ale neuzdravíš nikdy, víš co jsem říkala, pokud za mnou nebudeš moci jezdit, náš vztah ztratí smysl.

A vůbec, proč mi do telefonu řikáš tak hnusný "No, co je?"
Sakra jak já asi vim, že něco děláš? To jsi neměl ani trochu radost?


Sakra já tě potřebuju, ale tobě je to pořád jedno. Kdykoli mi nějak ublížíš, tak se nakonec naštveš ty sám, že za všechno můžeš ty a co si vůbec dovoluju něco říkat. Sakra mě uzblížuje už jenom ta nevšímavost.

Co mám zase o tom víkendu dělat? Prosit všechny svoje bejvalý aby mi věnovali chvilku pozornosti? Jít se ožrat? zase dělat všechny ty věci, co chci dělat s tebou s někým jiným?

Proč odmítám věci co si přeju? Jen z toho, že jsem vůči tobě čestná. Prostě nechci jít s kámošem do Hard Rock café, když jsem o tom mluvila pořád s tebou. Když jsem o tom básnila. Přeju si tam jít s tebou. Nikdy jsem tam nebyla, byl by to úžasnej zážitek. Jenže ho zase nebudu sdílet s tebou.

Nic nesdílím s tebou. Buď si závidíme, neposloucháme se, kolikrát si ani nevoláme, ubližujeme si...

Víš někdy mám chuť si už vážně ublížit. Zpolykat prášky třeba jako ta holka z Ulice. Jenže pořád je tu moje rodina, kámoši, je tu škola, kterou sice nenávidím, ale mám teď možnost se uvést daleko líp a taky si vylepšit to, co jsem loni zpackala.

Prostě i když trpim nebo žiju našim vztahem, pořád je tu i jinej život. Kterej žít musim, ať chci nebo ne. Dneska se mi zdál ohromně zajímavej sen. Objímala jsem se tam s jednim klukem. ty jsi to nebyl. Byla to postava z mojí knížky. Možná i proto, že ta knížka není tak úplně smyšlená. Cítila jsem se strašně dobře v tom snu, mezi mnou a ním byla důvěra, klid, radost, něha...

To všechno, co je mezi námi tak vzácné. jenže já to potřebuju, jinak nepřežiju. Vím, že ty to potřebuješ taky, ale zabíjíš to. Vyměníš mě za školu? Kdybych támhle visela na stromě nebo stála na útesu a chtěla skočit, ty mi akorát řekneš "počkej, teď něco dělám, pak se ti ozvu."

Ta tvoje lhostejnost! Proč jsem se vůbec tak snažila uzdravit?? Proč jsem dneska do tý školy nešla?? Když se léčit vůbec nemusim. Nemám proč, o víkendu nikam nepůjdeme, nikdo mě neobejme, neutěší, nebudu mít žádnou radost.


Proč? Měla jsem usnout na týden a byl by pokoj. Víš vůbec lituju že jsem se takhle zamilovala. Nikdy se mi to takhle nestalo a toto je totální průser. Byla byhc schopná i umřít. Ale pořád mam nějakej rozum, snad. Vybíjim se tady a kdo to čtew, si o mně musí myslet, že jsem nějaká pošahaná emařka nebo bůhví kdo. Jenže láska je prostě hrozně moc.Já vždycky byla hrozně citlivá osoba a prostě je to pro mě těžký. Nemám se komu svěřit, jen Janě, kterou teď nesnášíš. Jenže ona mě vážně jako jediná poslouchá. Vlastně jsem se svěřila i Verče. Jenže to není úplně ono.

No, ostatním se svěřovat nebudu. Ostatní jsou na mě bu´d děsně žárliví, závistiví nebo kroutí očima. No a moje rodina? Ta do toho rejpe svou zvědavostí. Jenže já se s nimi o tom bavit nechci, bolí to. Nepotřebuju výsměch ale pochopení.

Chybí mi ten přítel z toho snu. Chybí mi vůbec celý ten sen.


Chybíš mi ty. Jenže si říkám, jestli už s tím nejsem akorát směšná. A neměla bych si už pomalu zvykat, že šťastná nikdy nebudu. A že ty, mě nikdy nepochopíš.

Pro tebe pořád bude důležitějšá škola než slyxšet muj hlas. Pořád pro tebe bude důležitější tvuj klid než moje pocity. Pořád pro tebe budu jen to pozlátko. Možná mě miluješ, ale... možná tak úplně nevíš co to znamená.

Chtěla bych, abys mi vážně dokázal, co ke mě cítíš. Já nevím jak, jakkoli. Ale cítím se s tebou strašně nejistá, udělej s tím něco! Já nechci být s nikým jiným! Chci být s tebou, ale za těhle okolností to je moc těžké! Moc těžké a prostě nevím, jak to mám vydržet.

Měla jsem zůstat v tý nemoci, kdy mi bylo všechno jedno. Jo. Že já se vůbec chtěla uzdravit.

Jsme ve hvězdách a utrpení

6. září 2011 v 14:42 | Vejvalíza |  * Lásky jedné tmavovlásky

Je úterý. Mám pořád prázdniny a mělo by mi být báječně. Ale není. ty pocity se pořád melou a já si říkám "Smířím se s tím někdy?"
"Odpustím ti někdy?"
"Budeme někdy zase normální?"

Přála bych si dostat růži. Vážně, dlouho jsem žádnou kytku nedostala. Byl by to pěkný důkaz. Alespoň trochu bych cítila, že mě máš zase rád.

Jenže ty si teď myslíš, že ti jen hraju na city. Že tě tlačím do kouta. A víš, že máš možná i trochu pravdu? Já tě chci nějak přesvědčit, že tě potřebuju. Že to dopadne špatně, když mi zase zmizíš. Prostě nedokážu si představit, jak to bude fungovat. Jak se budu chovat, až přijedeš.

Prostě to nevím, nevím a nevím. Neměla jsem se dneska vůbec probouzet. Jasně, že pokud mě vážně miluješ, tak se cítíš taky hrozně. O to víc hůř, že jsi to byl ty, kdo odjel. Jenže když jsem ti navrhovala řešení, jak z toho ven, tak jsi mlčel! Proč jsi sakra mlčel, lidi by měli radši mluvit než držet zobák! Pak se napáchá víc škody než užitku. Řekl jsi, že by ses neučil. Sakra to ani kvůli mě ne? Za co ti vůbec stojim? Ani cítíš se mizerně ale...??

Brigádu sis našel před koncem prázdnin. Já jsem tě k ní musela dokopat, jinak bychom se rozloučili už tenkrát" Sakra proč? Nebo proč jsi se mnou chtěl být tak málo? Proč jsi mě od sebe tolik odháněl? Proč jsi radši odjel? Když si dám pět a pět dohromady, tak tomu stejně nerozumím. Když dovolím aby v mojí hlávě vládl chaos, nerozumím tomu stejně.

Sakra proč??!!

Tohle je otázka kterou si pokládám každý den několikrát. Ani nevíš, jak moc tě miluju! Tak strašně moc! Každou nco na tebe myslím v dobrým! Každou noc si představuju, že mám andělský křídla, kterejma tě chránim. Šílím, když nevím co se s tebou děje, pořád mám strach.

Znám spoustu příběhů, kdy velká láska skončila smrtí a já prostě odmítám, abychom tak skončili i my. I když chutě na srmt jsou někdy obrovské.




Teď už je to pár hodin zpátky, kdy jsem psala řádky nad...

Je mi o něco lépe, mám umytou hlavu a chystám se ven. Chybělo mi to, víš? Jít jen tak ven, nic neřešit...

Nemůžu se užírat doma, utrápila bych se. Nejsou to planý slova, fakt to tak je. Nepřežila bych sama. Takhle jdu aspoň s lidmi, co mi částečně nahradí tvou přítomnost. Tedy...tebe mi nahradit nikdy nidko nemůže, ale spíš jde o to abych se zase mohla aspoň trochu usmát. Nebo se k tomu jen donutit, víš?

Mrzí mě jak jsme skončili. Co bude dál, je ve hvězdách. I ty.

I já.
 


Jak to zase jen říct...

5. září 2011 v 21:41 | Vejvalíza |  * Lásky jedné tmavovlásky
Jak to mám jen dneska popsat.

Vlastně nemusím popisovat nic, nikdo to stejně číst nebude, ani nikoho zajímat to nebude. Ale mě je špatně. Moc špatně a tak to zkusim. Zkusim se vypsat alespoň z poloviny.

Náš dnešní ranní smskový rozhovor mi moc nepřilepšil. Tobě asi taky ne. Není mi dobře a popravdě to ráno už vidím jen mlhavě. Vím, že jsem pořád nějak uvnitř vyhnilá. Ale může hnít vlastně krev? Je to takovej pocit, jako kdyby mi nějakej pařát roztrhl srdce a to si tam jen tak sedí a krvácí. A uvnitř se to plní, ale už je toho trochu moc. Pak, když to přeteče tak brečim. Jenže já už brečet moc nemůžu. Už i na to jsem příšerně unavená. Je to nefér. Dřív jsem jen nemohla usnout. Pak jsem se začla při usínání bát. Pak jsem se začala bát samotného usínání, kdy se vzbouzí vzpomínky a myšlenky. Pak jsem se začala bát už i samotného spaní, to po těch děsnejch nošních můrách a očistci... A nejhorší je, když se člpověk začne obávat i probuzení. Usínám do samoty a do samoty se probouzím.

Pro některé umělce náramná múza a zábava. Pro mě je to zatracení.

A pak je tu ta zloba. Zloba, bolest a láska... Dohromady to občas vydá za stádo volů co táhne moje srdce dolu z kopce.

Nechápu, proč včera večer jsem byla tak unavená a šla spát i celkem brzo na mé poměry. Nechápu, proč když jsem nic nepila ani nic těžkýho nejedla, tak jsem opět celou noc jen blouznila a o kvalitním spánku nemohla být řeč? Jak vůbec můžu spát s napůl otevřenýma očima? Jsem normální? Asi ne.

Nebo jo, ale zmáhá mě to. Neni normální, aby člověka spánek zmáhal víc než samotný bdění. Bolí mě hlava, mám křeče v žaludku, chuť zvracet a je mi pořád horko nebo zima. Jenže kdybych si vzala teploměr, zase by nic nenaměřil. I když teď už možná ano. Jsem teď pořád nemocná a nebude to lepší.

Až přijedeš (pokud vůbec, dneska jsi mi dal akorát za pravdu že škola je nejdůležitější, protože mlčení je taky souhlas), tak ani nevím, jestli budu mít dost sil. Mohla bych se zase napít vína a pak se smát, ale ta radost by byla falešná. I když by se tvářila opravdově, vím, že by to bylo jen moje víno, co by se usmívalo z mých rtů na tebe. Jenže když se zase neposilnim, tak budu nervozní. A smutná.

Jedna věc je se těšit z toho, že tě uvidím, ale druhá věc je ta, že mi akorát zůstane to těšení, který trvá tak dva dny před tím, než přijedeš. Zbytek se protrápím. Neumím se těšit z chvilek, který vůbec nemusely být tak smutný a krátký. Nemůžu vidět ty děsně zamioavný páry v tramvajích nebo v parcích. Nemůžu poslouchat zamilovaný slova. Dělá mi potíže koukat na zamilovaný filmy. Proč někteří spolu mohou být pořád, a my skoro vůbec?

Proč jsi odjel a nechal mě tu? Cítím se jako bez duše. Je mi vážně hodně špatně a neni na to lék. Pořád si myslím, že to nebylo tak nutné. Ale ty ses mě vzdal. Náš vztah tím neskončil, ale tohle mi zní v hlavě... Vzdal ses mě. Jsem tu sama a ty jsi sám. Chodíš do školy, já zatím ještě ne... Akorát mi to závidíš. Jo, jenže ta prázdnota ještě víc vyniká. Jsem neschopná se připravovat, učit, jsem neschopná cvičit, některý dřív oblíbený písničky nemůžu ani slyšet, můžu jen psát svoje braky.

Jasně, někdy mám světlejší chvilku, ale pořád je to přežívání. Takový to pozlátko pro ostatní. Nemůžu je s tim zatěžovat. Dělám jakože nic. Ale ono není nic, ale jedno velký NĚCO. Který alespoň trochu vypisuju sem. To je jediný spojení mýho trápení se světem. Musim ho zkrátka trochu popustit... jinak by mě sežralo.

Nechci aby to bylo tak, že přijedeš a najdeš tu duševní kostru. I když...snad jí už nejsem. Je smutný, že všechno co jsi mi o prázdninách vrátil a dal, jsi mi vzal během jednoho dne. Jak jsi mohl? Chci abys tam nedělal hlouposti a měl se dobře.

Jo, to všechno ti přeju a chci to. Ale moje duše a bolest z toho co bylo, je věc druhá. Ale je to asi jen můj problém, ne tvůj. Bude líp. Jednou. Doufám.

Jenže tu samotu teď asi nic nezaplní. To zklamání taky ne. Moc jsi mi tím ublížil, co si budeme nalhávat. Fakt nevím, jestli budu ještě klidně spát. Jestli se nebudu třást při slově škola, láska, život...

Vím, že jsem silná a že jsem už zažila moc věcí. Ale... pořád mi tahle věc leží v žaludku.

A jak řikám, tu samotu teď nic nezaplní...

Přijedeš, odjedeš, přijedeš a zase zmizíš...

Než stačíš vyplnit jedno propadliště, zmizíš...

Možná se cítíš podobně, možná ne... Možná ti je taky tak mizerně. Ale pořád mám pocit, že ty sis to tak vybral. Já chtěla už být šťastná. I přes útrapy světa, mohli jsme být spolu a mohli jsme si vzájemně pomoct... Jenže ty jsi o tom vůbec neuvažoval. Ty jsi odjel. Ty jsi nastoupil do toho busu, ne já.

Ty jsi odešel s tím, že já budu zase ta, kdo bude jen bezmocně čekat.


Dobře no.

Doufej, že to moje srdce vydrží ještě dlouho. Ještě hooooooodně dlouho, než se utrápí.

Třešinka na dortu v podobě zlé famílie

2. září 2011 v 15:43 | Vejvalíza |  * Lásky jedné tmavovlásky
Víte, co je hodně nepříjemné? Když milujete, ale zároveň vás sžírá jakási útrpnost, jakýsi vztek, bolest, a nenávist...
Prostě... Já ho miluju. To asi všichni vědí. Jenže jeho rodinu mít ráda nemůžu.

A jak taky? Vždyť to kvůli ní jsme teď od sebe, každej sám. Proč je jeho rodina tak zlá? Jak to mohou být normální lidi? Jak se jim budu moct podívat do očí, jak se s nima budu moci bavit, když jim vyčítám, že svýho syna jen tak dokážou vyhodit na ulici??

A pak zase přemýšlím, jestli jim třeba něco neprovedl. Jestli mi něco netají. Přece to není normální, aby tohle rodiče udělali. Vím, že se to děje, ale většinou v nižších třídách. Jo, a očividně taky v bohatejch snobskejch rodinách. Vždyť mají všechno! Jaktože dopustili, aby se s jeho bratrů stali největší spratci??! Jaktože svýho nejstarší syna by v klidu mrskli na dlaždice? Jaktože je jim to jedno??!

Tyhle lidi mají být jednou prarodiče mého dítěte? Ani náhodou!! Nechci s nima mít nic společnýho, protože nás ničí. Jenže jak budeme mít plnohodnotný vztah, když se budu vyhýbat jeho rodičům? Budu se muset přetvařovat? Budu se na ně muset usmívat a vzadu někde zatínat pěsti?? Nebo pod stolem?? Budu schopná jen tak přejít, aby mě kritizovali, aby si chodili po mém bytě? Asi ne.

Nevím, jak se s tím mám vyrovnat. Proč se na mě jeho matka vždycky tak usmívá??!! Chce mi tím říct "Ještě si holka užij, dokud ho tu máš?"" Xicht bych jí rozbila nejradši, s prominutim.

Fakt Lukyne promiň, ale nevim, jestli zvládnu vůbec vydržet jednu jedinou noc se všema pod jednou střechou. Proč vůbec budou na tvém plese?? Dyť se o tebe nezajímají! Je jim fuk kde seš, jak ti je, jestli trpíš a je jim to úplně jedno i ohledně mě.

Moje rodina se na tebe alespoň ptá! Pozdravuje tě, babička se chovala úplně v klidu když jsi tam u nás byl. Moje rodina proti tobě nic nemá. Když se mě někdo ptá, proč si vůbec odjel, já vůbec nevim, jak jim to mám vysvětlit!! Babičce jsem to říkala, tvářila se jak kdybych jí oznámila, že tvý rodiče někoho zabili. Vůbec to nechápala.

Každá matka má nakonec výčitky, že se špatně starala o svý dítě. Jenže tvoje matka si kupuje nejdražší botičky, chodí si do fitka či kam natřásat prdel a ty? Ty ať se klidně užereš, že?

Pak mi zase řekneš, že jí neznám a že nevím co řikám. Trapný chlapský kecy. Jste všichni upnutí na maminku, i kdyby si s váma vytírala zadek.

Dyť nás nikdy nebude mít ráda! Nezáleží jí na nás ani v nejmenším. To mám kvůli takovejm zlejm lidem trpět? A ty?? Je ti to fuk? Ten ples si pro tohle všechno ještě dobře rozmyslim.

A taky mě moc mrzí, že jsi radši dal na slova těch, kteří jsou na tebe takoví, než abys zůstal s tím, kdo zě vážně potřebuje a miluje.

Fakt, toto nepochopím. Promiň, možná po tomhle článku se mnou nebudeš mluvit, ale musela jsem to napsat. Po telefonu tohle řešit nemá cenu, neposlouchal bys. Tady to máš alespoň černý na bílým.

Zkus se do toho vcítit. Ale takhle to dál asi nepůjde, že?

Je večer a mě se stýská....

1. září 2011 v 22:30 | Vejvalíza |  * Lásky jedné tmavovlásky
... a taky mám strach. Víš, takový ten pocit, kdy víš, že se někam řítíš a nemůžeš to zastavit. Mně připadá, že padám a nemá mě kdo zachytit. Jsem sama a tím pádem na mne jde znovu strach.

Jsi moc daleko. Přes půl republiky. A budeš tam dlouho. :-( Já s tím nic nenadělám. A ty... možná taky ne. Ale možná taky jo. Já nevím.

Bojím se svého života. Najednou nemám pevný bod. Prostě už jsi odjel, nepotkám tě tu, nikam nepůjdeme, v noci u tebe nebudu přespávat... Jen na mě občas z milosti mrkneš očkem a přijedeš na víkend. Sakra, proč mi to jen nestačí?

Jasně, vím, že jsi neumřel a že tu kdykoli vlastně budeš, kdyby se opravdu něco stalo. Alespoň v to doufám. Ale i tak... Čas utíká moc rychle. Ale doba, kdy jsem bez tebe, se nějak vleče. A nejhorší je, že nechci, aby ten čas tolik pospíchal, protože pak bych zase musela do školy. A z toho mám taky občas depky.

Škola ve formě buldozéru, který se na mě řítí. Děsná představa, že mě převálcuje. Nechci to tak. Pomoooooc! Jenže kdo mi pomůže? Rodina určitě ne. A ty? Také asi ne. Ledaže bys najednou přiběhl s možností bydlení a unesl si mě někam, kde bychom už mohli být spolu. Pořád. A neubližovali by jsme si.

Klidně někde na samotě u lesa. Štípali bychom dřevo, jedli lesní plody a sem tam si ulovili nějakého srnce. Dobře, to je myšleno tak nějak jako vtip. Ale bylo by to pěkný. Život je bojiště. Vlastně bych to mohla klidně myslet i vážně. Ale tomu by ses akorát vysmál a vím, že bys to tak nechtěl. Nemohl bys žít bez města. A možná ani já ne.

Jenže mám čím dál tím víc pocit, že mě ta Praha udusí. Necítím se tu dost volná. Spíš naopak, jako kdyby mě stále víc a víc poutaly neviditelné otěže. Jsem připoutaná. Ale především taky k tobě. Tělem teď bohužel ne, ale myslí a duší ano.

A strašně mě bolí, když si tu samotu uvědomím. Co když na mě zapomeneš? Co když bych zapomněla já? To se nesmí stát. Jsme vzácní. Vím, že si na mě ještě budeš must nějakou dobu zvykat, chci abys mi plně věřil, že mi můžeš říct cokoli, že mě opravdu hodně věcí zajímá a že když něco plácnu, tak to nemyslím zle, ale spíš se často cítím ublížená. Všechno je to ze strachu, že bych o tebe mohla přijít.

Dlouho jsem se učila žít s tak silným citem. Nerada bych se pak zase učila, jak žít bez něj. To by mě asi zase pomátlo tak, že... No, asi bych se změnila. A uzavřela. A kdo ví co pak dál...

Chci abys věděl, že jsem tě nikdy nechtěla svazovat. Ani omezovat. Jak už jsem ti vysvětlovala, spíš mám vždycky strach. Asi takový, jaký jsi míval ty a pak nemohl usnout. Alespoň jsi říkal, že to bylo také ze strachu o mě.

Jenže mě většinou moc nedochází, že bych pro tebe byla opravdu důležitá. Tak se mi tomu někdy ani nechce věřit. Tedy, věřit by se mi chtělo, ale nějak to nejde. Tolik se bojím že tě zklamu. Ačkoliv není čím. Tolik toho o mě víš.

A nezměním se. Maximálně objemem pasu, nohou a prsou. Jedině tak se můžu změnit. Maximálně ještě stylem oblékání. Až se zase budu cítit lépe, budu odvážnější. Ale myslím, že to co cítím, se nezmění. A moje životní podstata a cíle také ne.

Určitě.

A až si tohle přečteš, doufám, že to nebude právě to zklamání. Ale je to tak, jak to cítím. Když jsme spolu, kolikrát mluvíme o obyčejných věcech. Někdy o ničem. To co říkám teď tady, je pravda, ale vždycky, když jsem s tebou, nějak to neříkám. Možná je něco lepší napsat a pak si promluvit.

Ale stejně to asi všechno víš, nebo tušíš. Ale i tak nic není jisté. Ani já, ani ty.

V tuto dobu už asi spíš. Přeju ti to. Mě se bude jen těžko usínat.

Můj příběh

1. září 2011 v 22:05 | Vejvalíza
Když jsem spatřila téma týdne, okamžitě mi probleskla hlavou báseň, která se jmenuje stejně. Můj příběh. A tak ji sem vkládám s nadějí, že povznese a bude se líbit. Alespoň tak, jak mne se líbí příběh, který mne přinutil ji napsat. (můžete i hlasovat v anketě)

Depresivno a ty...

1. září 2011 v 14:31 | Vejvalíza |  * Lásky jedné tmavovlásky
Poslední dobou okupuje moji hlavu jeden hodně smutnej příběh. A co je horší, je pravdivej. Jsem jen divák, nebo spíš ozvěna diváka, protože nahlížím do toho, co se už kdysi stalo. A jako bych mu smutku ubírala. Přelévá se to do mě. Asi empatie, nebo nevím.

Tyhle věci mě děsí. Já sama si neumím představit, jak by mi bylo, kdyby se někdo mě moc blízký rozhodl, že už tu zkrátka nebude a odejde navždycky. Jasně, každý to možná chce někdy udělat. I já chtěla. Ale teď už delší dobu ne. Nebo co je delší doba, tři týdny? Nevím

Jsem zamilovaná. Ale je to podivné. Víte, zamilovaná jsem byla už mockrát, ale teď je to jiné. Změnilo se to i za těch pár týdnů. Těch posledních pár týdnů. Někdy byly až smrtelně křehké a bolestné. A jindy zase... Smích a barvy.
Ale proč je to jiné? To, že nám pořád něco nepřeje? Že jsme oba tak moc jiní a v něčem zase naopak? Nebo to, že jsem nějak uvnitř věděla, že zase sama skončim ve studený Praze a on na samotě mezi dobytkem?

To bylo hnusný. Ale je to tak. Ačkoliv se dneska cítím celkem dobře, tak tohle ve mě pořád nějak spí. Proč to tak je? Co se stalo, že rodiče jsou někdy takový kurvy, s prominutim? Jak je možný, aby jim bylo jejich dítě tak moc ukradený? A proč jsou bohatí lidé právě ti nejhorší? Nerozumím, proč zamilovanej odhodlanej člověk nedokáže... Prostě nedokáže bojovat.

Jasně, říkal by, že bojoval a že to nebylo vidět. Jo, NEBYLO to vidět. Já neviděla nic totiž. To bylo pořád:
"Kdy se sejdem?"
"Nevim"

Nebo
"Nevolej mi, pak si nebudeme mít co říct až se uvidíme v reálu."
"Teď s tebou nedokážu mluvit."
"Je mi blbě, nechoď za mnou."

Jo, tohle byly ty stinné stránky. Ale sakra proč mám pořád pocit, že právě v tomhle je to jiné? Nestojí to, pořád se houpeme, skáčeme, pořád to bolí a zároveň... Pořád mi bude ubližovat a zároveň stále bude moje všechno. A já taky... Ubližuju, ale proto, že toho ještě hodně nechápu.

Mám sny a nejdou přetvořit. Vždycky jsem si myslela, že když se chce tak jde všechno. Jenže tohhle prostě nešlo. Znamená to, že jsi dostatečně nechtěl?? Nebo jsi příliš slabý, aby jsi mohl opravdu něco chtít a stát si za tím?

Víš dobře, že už nevyčítám. Včera jsem se smála. Ale na ten odjíždějící bus jsem se prostě koukat nemohla. Musela jsem jít. Vím, že se vrátíš. Vím, že se budeš pořád vracet, jako to bylo i minulý školní rok.

Jenže... jak budu vědět, že je vše ok? Odpojenej telefon, poštovní holubi vymřelí, sem tam....víš, ty psycha... Už to vážně ale vážně nechci zažít. Mě totiž pak ani ten hořčík nepomůže. Nikdy mi nepomohl. Pořád můžu tu sladkou růžovou vodu pít nebo se snažit nezadusit těma velkejma pilulkama, ale stejně je to na prd.

Jo, nepiju to pravidelně.

Za to chlast! Jo, ten už se mi zase pěkně tetelí doma! A dneska přijde babička. Kdyby se nekonal odjezd, mohli jsme někam odejít a vymluvit se na to.... Už jí vidim jak do mě bude rejpat! "Bude z tebe selka" a "Jak to Lukáš nese" a "Určitě mu tam babička s dědečkem dobře vařej!!

Bliju z takovejhle hlášek! Nechápu, že moje rodina má taky už tak vymytej mozek. Prostě proč rejpe do živýho? Pak se mě včera máma jen tak mimochodem zeptala, jestli byly slzičky... A já jí řekla že ne, že to bylo veselý. Já prostě vážně měla v očích jen myšlenku že se zase brzo vrátíš a tak mě nic nebolelo v tu chvíli. Prostě je to život.

Je posranej, ale ne zas až tak. Je náhodou dobře promyšlenej. A já musim taky promyslet, jak trochu pošoupnout ty dolary... Vždyť je to jasný, co nám chybí, prostě prachy. Jo, potřebujeme ty zkurvený prachy abychom mohli už bejt spolu. Jenže peníze nejsou všechno, no. Já nějak zjistila, že je ani tak moc nepotřebuju. Jsem schopná jít kamkoli pěšky, jsem schopná v případě nejhorší nouze vylézt i na hory... A jídlo? Víš, že když jsem s tebou skoro ani nejím. Nepotřebuju to.

No, co naděláme. Ještě pár měsíců a bude to jiný. Určitě barevnější. A kdyby se zase něco nepovedlo, tak prostě... Asi bych to řešila nějak radikálně. Ale určitě nechci, aby se kvůli tomuhle všemu svinstvu familérnímu něco zničilo... Vážně už ne.

Prdlá Anketa o nejprlovatější a nejlepší jméno mé kočky!

31. srpna 2011 v 9:13 | Vejvalíza
Mám jednu suproidní číču, která nemá jedno jméno. Má jich moc, dle toho jak zlobí, jak je momentálně roztomilá, co dělá, jak sedí, nebo jak se tváří...
V Anketě dole je seznam názvů, které se za celý její život vyskytly.
Koukněte na fotky a jeden si prostě vyberte, tak jak to "ucítíte", popřemejšlejte, ale hlavně to moc neřešte. :-D
Pokud jste taky takoví magoři a máte doma nějaké zvíře a dáváte mu vícero názvů, jistě mě pochopíte. :-D
Tady fotky:

Život bez snění, snění bez života

25. srpna 2011 v 13:06 | Vejvalíza
Tento literární počin je jeden z prvních z roku 2009 a měl mezi čtenáři dost rozporuplný ohlas. Já jsem byla na toto dílko pyšná, protože mi přišlo něčím zase trochu jiné. Inspiroval mě jeden obrázek z Deviantartu, který už jsem pak bohužel nenašla.
Je to báseň a taková úvaha zároveň.

Kdo není duševní mrzák, myslím že pochopí, co jsem tím chtěla říci, alespoň trochu :-) (tím neříkám, že když se někomu báseň nebude líbit, tak že je duševní mrzák, člověk to může pochopit aniž by se mu to líbilo)

A přece i tak v kažřdé básni si člověk hledá něco svého.
Docela bych uvítala názory a hlasování dole v anketě. :-)


Život bez snění, snění bez života

Mám na dlani novou skrčenou tvář.
Jak daleko ujde, než se jí vrásky vyhladí?
A kolik toho zažije,
aby jí znovu přibylo stáří?

Může sám sebe hladit jen sobec?
Ruším tě tím, moudrosti?
Pak tedy promiň,
jsem ze světa, kde za odpověď pokládájí už jen správnou otázku.

Hledání sebe sama - koníček mládí.

Vídíš to tváři, kam se to chystáš?

Někdo ti slíbí pohodlí hlavy v oblacích,
a daruje jen síťe krve pádu...

Dnes bude lepší, dívat se rovně, přímo za svým čelem
(třeba i sobecky)
budeš tak
skrytá bolestem -

- ty patří bláznům,
co koukají vysoko,

vysoko,

vzhůru....

Kam dál